Imrich Dioszegi

V červnu jsem se skrze program Erasmus+ vydal do německých Drážďan a prožil jsem tam krásné čtyři týdny. Drážďany jsou, myslím, pro německé výjezdy naprosto ideální. Jsou blízko, podobně jako Hradec Králové oplývají zelení, rozsáhlými parky a celou řadou významných památek. Všechna tato místa spojuje síť cyklostezek, proto jsem si s sebou přivezl kolo. Kdyby se vám ale kolo do Drážďan vozit nechtělo, po městě naleznete zaparkovaná kola k zapůjčení. Zároveň je tu velmi dobře vyřešena autobusová a tramvajová doprava. Drážďany jsou kulturním centrem a mají překrásný historický střed města. Ve vyhlášené Semperoper Dresden jsem v neděli 6. června zhlédl operu Romeo a Julie Charlese Gounoda. Na představení jsme byli se studenty St. Benno – Gymnasia Dresden, které jsem po dobu třech týdnů navštěvoval.

Toto gymnázium pravidelně přijímá zahraniční studenty, a tak jsou místa pro studenty z ciziny po většinu roku obsazená. Měl jsem velké štěstí, a to i díky osobním kontaktům s přáteli, kteří v Drážďanech žijí. Setkal jsem se tu hlavně s Američany, se kterými má škola obstarané výměnné kurzy. Budova této školy je velmi moderní, má svou vlastní jídelnu s výběrem ze čtyř jídel, vždy byla alespoň dvě vegetariánská, má velkou do země zabudovanou tělocvičnu, dva školní orchestry a jazz band.

Vyučování je vedeno velmi volně a progresivně. Mnohem více než u nás se pracovalo se zdroji, méně se nám informace přímo servírovaly, sami jsme si měli přicházet na odpovědi. Já osobně preferuji starý dobrý český „poslouchej a piš si“ přístup, zvlášť, když šlo o výčty informací v cizím jazyce. Rozhodně mi ale vyhovovalo, že se v humanitních předmětech hodně diskutovalo. Otázkou pro mě však zůstává, jak tímto stylem výuky mohou stíhat projít celé předepsané osnovy. Zejména ze začátku byla pro mě důležitá pomoc ostatních spolužáků. Na plynulou němčinu jsem si musel nějaký čas zvykat, ale považoval jsem za důležité i přesto navazovat kontakty s ostatními a zapojovat se do výuky. Učitelé zájem oceňovali, současně se tak v některých případech prolomil ostych u ostatních. Po prvním dni jsem si sedl k prázdnému stolu v jídelně a hned si ke mně přisedla skupinka spolužáků. Sami mi řekli, že díky tomu, že jsem se nebál zapojit se do vyučování, neměli takový strach se se mnou bavit. Při hodinách jsem se jich mohl na cokoliv zeptat, když jsem nerozuměl, pomohli mi. Němci jsou fajn. Ke konci pobytu jsem společně se seminářem hudební výchovy zahrál na klarinet na bohoslužbě.

Pobyt v Drážďanech jsem si mimořádně užil především díky úžasnému a laskavému zázemí hostitelské rodiny, u které jsem měl to štěstí bydlet. Manželé Martin a Agnes Kussovi mě ubytovali ve třetím patře jejich krásného domu se zahradou a bazénem, ve kterém žili se svými čtyřmi dětmi: desetiletým Lewinem, třináctiletým Saschou, patnáctiletým Gregorem a sedmnáctiletou Marinou. Martin se vedle své profese věnuje hře na kontrabas, všechny čtyři děti hrají na hudební nástroje. Kussovi mě ihned přijali mezi sebe, nabídli mi tykání, cítil jsem se u nich jako doma. Ukázali mi okolí i krásné centrum města, naučili mě cestovat drážďanskou dopravou, projeli se mnou cyklostezky, po kterých jsem pak do školy i po městě jezdil samostatně, brali mě na výlety i na urbex po Sasku, hodně jsme si povídali, hráli stolní hry, po večerech jsme společně zhlédli pár filmů. Pohromadě jsme snídali a večeřeli, ochutnával jsem speciality asijské kuchyně, které Agnes ráda vaří. Třetí týden jsem vzhledem k celoškolnímu výletu studentů St. Benno - Gymnasia, který byl již plně obsazený, navštěvoval Hans-Erlwein-Gymnasium právě s Marinou, dcerou Kussových a moji skvělou kamarádkou. V té době se již příliš neučili, probírali jsme školní zájezdy, nadcházející prázdniny, užívali si hezkého počasí.

S Martinem Kussem a mým někdejším učitelem a rodinným kamarádem Pavlem Linhou jsem si na klarinet zahrál v symfonickém orchestru Glierův koncert pro lesní roh a jednu ze Sibeliových symfonií na poslední zkoušce uplynulého školního roku před prázdninami. Poté Martin Kuss objevil inzerát Drážďanské dechové filharmonie, která hledala klarinetistu. Ve velmi krátké době jsem se pokusil nastudovat repertoár a vyrazil jsem na první zkoušku. Následovala úterní a dvě víkendová soustředění. Drážďanskou dechovou filharmonii (Dresdner Bläserphilharmonie) dirigoval Ital Andrea Barizza, jehož jednodušší němčina s patrným italským přízvukem pro mě byla mnohem srozumitelnější. S tímto orchestrem jsem ve dnech 20. – 22. června odehrál tři koncerty v kostelích v Lauchharmmeru, Calau a v Míšni. Na programu byl Cesarini, Barbaro, Oriola, Meij, Ravel, Williams. Moc mě potěšilo, že na koncert v Calau přijeli Kussovi a na koncert v Míšni moje maminka s dědečkem. Zahrát si v orchestru takové úrovně s mnoha profesionálními a špičkovými hráči včetně členů drážďanské opery a filharmonie pro mě bylo po všech stránkách obrovskou zkušeností.

Krátkodobé výjezdy do zahraničí mohu jen doporučit. Každopádně pokud máte možnost vyjet do zahraničí, neváhejte. Máte-li osobní kontakty v zemi, do které byste se rádi přes Erasmus+ podívali, určitě jich využijte. Můj měsíční pobyt v německy mluvící zemi proběhl bez komplikací, posunul mě jak v německé konverzaci, tak v hudbě, nesmírně jsem si ho užil. S Kussovými budeme nepochybně přáteli na celý život, nabídli mi, že se k nim kdykoli mohu vypravit a přespat u nich. Dirigent Andrea Barizza mi v podstatě nařídil, že mám v listopadu přijet na zkoušky na další koncerty. A tak se budu do Drážďan určitě vracet. Upřímně mohu potvrdit, že se budu vracet velmi rád.