Vendula Vaněčková

Svůj Erasmus+ pobyt jsem strávila v jižní části francouzské Bretaně, na venkově, někde mezi městečkem Ploërmel a přístavem Vannes. Moje mobilita trvala 6 týdnů a její nejdelší část se odehrávala v květnu 2024. 

Cestu jsem měla vzhledem k vzdálenosti poměrně složitou a byl to zážitek sám o sobě. Z Prahy jsem letěla přímým letem na pařížské letiště Charlese de Gaulla a městskou linkou vlaků RER dojela až do centra Paříže, kam jsem se potřebovala dostat pro další část své cesty. Potom jsem se pěšky vydala na jedno z hlavních pařížských nádraží - Gare Montparnasse. Cesta se mi trochu protáhla, ale i přesto jsem se s časovou rezervou dostala do vlaku TGV směrem na západ. 

Po zhruba 3 hodinách cesty už jsem poprvé poznala rodinku, se kterou jsem si doteď dopisovala jen emailem. Nebudu říkat, že jsem neměla obavy jít na měsíc a půl bydlet k cizí rodině na druhý konec Evropy, ale nakonec všechno proběhlo hladce a rodinka, která se o mě přihlásila, byla asi ta nejlepší, kterou jsem mohla dostat. Oba rodiče pracovali ve školství, tatínek byl ředitelem základní školy a maminka učila první třídy. Byla proto zvyklá pohotově komunikovat a jednoduše vysvětlovat věci krok za krokem, což mi, obzvlášť ze začátku, hrozně pomohlo zvyknout si na život ve francouzštině. Obě jejich děti navštěvovaly stejné gymnázium jako já, ani jeden z nich ale nebyl ve stejném ročníku. Toho jsem se trochu bála, ale všichni, a to jak ve škole tak mimo ni, byli moc nápomocní a milí, a proto jsem se dokázala ve škole začlenit sama. Součástí mojí famille d’accueil byli i husky Uko a kocour Titti.

 
Ve škole jsem byla umístěna to třídy TG03, což byla jedna ze tříd ve třetím a pro Francouze tudíž finálním ročníku střední školy. Myslím, že tahle třída byla vybrána záměrně, protože do ní chodila i Molly, studentka z Mexika, která tam trávila celý školní rok. Molly mi moc pomáhala po celou dobu mého pobytu, a díky ní a jejím kamarádkám jsem nikdy nebyla sama. Získala jsem tak nové přátele a spoustu krásných vzpomínek. 

Školních dnů jsem i přesto tolik nezažila. Francouzi měli období, na které připadalo hodně dní volna, a tudíž jsem trávila hodně času i mezi početnou širší rodinou a příbuzenstvem mojí rodiny. Představili mě snad každému, komu mohli, a vždy jsem byla přijatá jen s úsměvy a zájmem. Mnohokrát jsem popisovala život v Česku, naše zvyky a tradice, jídlo nebo školu. S rodinou (a to i tou širší) jsme často jezdili na výlety, mezi známějším místy můžu vyzdvihnout například známou Mont-Saint-Michel nebo město Nantes, ale jak už to bývá, místní vždy znají spoustu míst navíc, a tak jsem poznala oblast  Morbihanu mnohem hlouběji, než jsem čekala. Bretaň je naprosto výjimečná část Francie s odlišnými zvyky a zajímavou historií, a jsem svojí druhé rodině moc vděčná, že mi byla ochotná svoji kulturu tak přiblížit. 

Ve výsledku mužů říct, že můj Erasmus+ pobyt proběhl hladce a příjemně. Měsíc ve Francii mě naučil mnoho nového a určitě se tam v budoucnu ráda vrátím.